Snídaně
Dnes jsme posnídali za doprovodu operních árií, zazněla dokonce i má oblíbená árie Královny noci z Kouzelné flétny. Snídani nám připravil sám pan domácí, jeho manžel už prý byl tou dobou v práci. Snídali jsme v jejich obývacím pokoji u starožitného stolu společně s dalším straším párem, který tu byl také ubytovaný, aly myslím, že to byli přátelé majitelů domu. Hovořili jsme, jak jinak, o opeře. Takhle intelektuálně jsem snad ještě nesnídala. Při snídani jsem měla také možnost prohlédnout si zařízení obrovského obývacího pokoje spojeného s kuchyní. Stěny byly obložené knihovnami plnými knih o umění a CD s vážnou hudbou. Ve vitrínách se nacházela spousta reklamních předmětů milovníků sci-fi filmů. Asi bychom si ve filmovém vkusu rozuměli, všude Star trek a Hvězdné války a taky Terminátor a Med Max, to jen, co jsem si stačila při mazání croisantů a debatě o Cermen všimnout. Jen kolekce CD s Herculem Poirotem se moc nezapadala, ale i na tenhle seriál se dívám, i když už to je asi po osmé dokola.
Cesta
Čekalo nás necelých 400 km. Opět jsme jeli po dálnici, jednak jsme si samozřejmě uryclili cestu a také je to jedna z mála neplacených francouzských dálnic (kromě mostu přes Milau). A75 směrem do Montpellier by ani omalem nesplnila kritéria pro dálnice u nás (zřejmě ani v jiném okolním státě). Krajnice je minimální, nájezdy a sjezdy jsou příliš krátké a celá dálnice je protkána úseky s velkým klesáním a stoupáním, musí ostatně překlenout Centrální masiv.
Dnes se konečně trochu ochladilo a místy dokonce pršelo (střechu jsme ale zatahovat nemuseli), ve výškách nad 800 metrů pak bylo dokonce příjemných 19 stupňů. Na dálnici jsme bohužel také museli čelit nepříjemné situaci. Ve zúžení před námi jelo auto, jehož řidička byla opilá nebo na drogách. Nedařilo se jí držet rychlost a ani se držet v jízdním pruhu a pro jistotu si ani nerozsvítila při projíždění tunelem. V jednu chvíli dokonce najela do kuželů oddělujících uzavřený pruh (v té chvíli naštěstí jen uzavřený pruh, o kousek dál už by to byl pruh v protisměru. Jeden z kuželů se jí ovšem zaklínil pod auto. To jí ale nebránilo v jízdě. Mohli jsme jen s obavami pozorovat, jak se kužel pod autem šoupe směrem dozadu a čekali jsme, kdy se vyprostí a vletí nám pod auto. My i ostatní řidiči jsme měli štěstí, kužel se nakonec vysunul do strany, a to ve chvíli, kdy mzi námi a řidičí v protisměru byl volný pás.
Protože jsme měli dost času, udělali jsme si plánovanou zastávku u jezera Lac Salagou.
Pont Millau
V pozadí opuštěná vesnice Celles
Lac de Salagou
Jezero Salagou je přehrada vybudovaná v druhé polovině 60.let. Plány na její vybudování vznikly už v 50.letech. Kromě ochrany před povodněmi mělo jezero sloužit jako zdroj vody pro ovocnářství, které tu mělo být podporováno jako protiváha k převažujícímu vinařství. Jsme ostatně ve vinařské oblasti Languedoc (na rozdíl od cesty Burgundskem, tady jsem ty vinice opravdu viděla). K tomu ale nikdy nedošlo. Ukázalo se, že ihned po napuštění jezera v roce 1969 (v tomto roce bylo tak ”hrozné” počasí, že přehrada byla naplněna během několika měsíců) se místo stalo oblíbeným turistickým cílem. Turistický ruch zde převládl natolik, že původní záměr, používat jezero pro zavlažování musel ustoupit, odčerpávání vody by totiž již mezitím vybudované turistické zázemí odsunulo příliš daleko od vody. Až v roce 1986 byla u přehrady vybudována malá elektrárna.
Celles
Na břehu Lac du Salagou leží vesnička Celles. Takové malé ”město duchů”. Vesnice byla opuštěna při stavbě přehrady. Vlastně ji přehrada měla pohltit, ale protože se tak nikdy nestalo, zůstala stát a chátrat na jejím břehu. Nikdy neměla více než stovku obyvatel a ačkoliv vesnice pod vodou nezmizela, její vinice ano a na konci 60. let byli evakuováni i všichni obyvatelé. Vlastně úplně všichni ne, ve zchátralé vesnici vesnici žije 35 stálých obyvatel a obec má i svého starostu. Letos uplyne 50 let od opuštění vesnice a snaha o její záchranu je pořád živá. Nicméně, když na začátku 90. let sílilo hnutí za znovuobnovení vesnice, do řad bývalých obyvatel to vneslo jen rozkol a v roce 1996 to skončilo obehnáním většiny polorozpadlých domů plotem. Dnes je funkční objekt radnice a kostel. Kde žije těch 35 obyvatel mi není úplně jasné. Ale aut je tu plné parkoviště, což svědčí o tom, že je to rozhodně oblíbený cíl turistů.
My jsme si sem vlastně vydali pěší procházku z nedalekého kempu, kde jsme při posezení v místní resaturaci potkali i první dva krajany.
Clermont Ľ Herault
Okolo čtvrté odpoledne jsme dorazili do našeho dnešního ubytování. Musím říci, že se nám moc líbí. Starobylý dům na konci města se zahradou, terasou a bazénem. Máme příjemný a hlavně chladný apartmán. Majitelé jsou angličanka a nor, jejich dospělé dcery se již narodily a vyrostly ve Francii. Majitelce je určitě přes 60 a je velmi milá. S manželem se v 80-tých letech seznámili na zaoceánské lodi, kde on pracoval jako navigační důstojník a ona jako krupiérka. Apartmán je zařízen velmi vkusně, se smyslem pro každý detail.
Večer se vydáváme do města. Starobylé město tvoří křivolaké a úzké uličky, což by mohlo být romantické, kdyby to nebylo tak zchátralé a zničené. Trochu to tu vypadá jako u nás v dobách ”vrcholného” komunismu. S opravami kdysi jistě honosných domů si tu nikdo neláme hlavu. Elektřinu i odpady vedou klidně po fasádě a že po domě teče voda, také nikdo neřeší. Místní obyvatelé by navíc okamžitě mohli účinkovat ve francouzské verzi seriálu ”Most”. Jediným pozitivním ”bodem” večera je usměvavá drobná servírka v pizzerii na náměstí (do baru si vzhledem k osazenstvu netroufáme jít). Malá tmavovláska roznáší jídlo přes půl náměstí na tácu velkém jako stůl pro dva a ještě s vámi poklábosí, ačkoliv nemluví jinak než francouzsky. Víno je sladké, ale smíchané s vodou chutná jako šťáva, takže se dá i pít. Jsme rádi, že se ”domů” vracíme spletí uliček za pomocí navigace ještě za světla.
Moulin du Cot, naše ubytování
