Den desátý - Valle de Bujaruelo

Den výletový opět střídá den cestovní. Dnes to máme sice jen necelých 150 km, ale vzhledem k tomu, jak se cesta kroutí, trvalo nám to pěkné 3 hodiny. Dnes se k zárutám přidalo ještě vylepšení v podobě silnice v úzkém kaňonu. Pořád jedeme po stejné silnici N-260, ta vede napříč Pyrenejemi od Středozemního moře až k Atlantiku, přesto se nestačíme divit, jak dokáže být tahle silnice různorodá. Po úseku, který se podobal dálnici, se náhle změní v téměř cyklostezku.  Takhle jsme se dnes ocitli v kaňonu, kde se stěží vyhla dvě osobní auta a to tady jezdí i kamiony! Sem tam jsou na cestě širší místa, kde se mohou vyhnout, ale moc jich není. My jsme měli štěstí, že jsme protijedoucí kamion potkali právě v takovém místě. Co se děje, když se ta kamiony potkají jinde na trase, mi není jasné a jsem ráda, že jsem nebyla u toho, když se tak stalo. 

Dnes a 3 další noci bydlíme v chtičce v kempu. Sice nejsem příznivcem tohoto bydlení, ale chatka je plně vybavená i s koupenou a kuchyňkou a má i topení. Odměnou je nám bydlení uprostřed přírody, jsme obklopeni horami a je tu prostě krásně. 

Den jedenáctý - Artouste

Všechny aplikace s počasím nám na dnešek předpovídaly špatné počasí a dnes se kupodivu všechny trefily. Na dnes jsme také měli zaplacnou jedinou ”atrakci” předem už z Prahy, a to jízdu vláčkem ve francouzském Artouste, což je 70 km od místa, kde nyní bydlíme. Výchozí situace tedy nic moc, prostě spiknutí, nebo dokonce kampaň? Ráno jsme tedy v dešti vyrazili směr Francie. Jízda po horách je i za slunečného počasí výzva, za deště už  jsem se jen modlila, abychom konečně dorazili do cíle. Nakonec to nebylo tak hrozné, a to i přes to, že ve Francii začal navíc poletovat sníh. 

Měli jsme obavu, zda bude vláček vůbec v provozu. Byl. K nástupní stanici ve výšce 1920 m nás dovezla kabinková lanovka. Vláček tažený malinkou dieslovou lokomotivou má 6 vagonů pro 12 lidí, jelo nás 8 celkem, kupodivu, myslela jsem si, že budeme s Mírou jediní, kdo si v tomhle počasí ”vyjede”. 

Železnici vybudovala společnost, která koncem 20. let budovala v oblasti hydroelektrárny v rámci elektrifikace Pyrenejí. Vláček spojoval tyto převážně přečerpávací elektrárny. Již záhy se však ukázal jeho turistický potenciál a už od 30. let tak slouží jako turistická atrakce. Úzkorozchodná železnice má  10 km a vlak po ní jezdí maximální rychlostí 15 km/h (myslím, že tak rychle jsme ani nejeli). Cesta na konečnou trvá necelou hodinu. Celá trať vede po úbočí hory po úzké stezce mnohdy široké jen na šířku vláčku. Vyjížďka není tedy nic pro ty, kteří trpí závratí. Celou cestu je možné obdivovat dechberoucí výhledy do údolí řeky Gave d' Ossau. My to měli zpestřené sněžením, nízko položenými mraky a ”igelity”, kterými byl jinak otevřený vagon potažen, coby ochranou proti dešti.   

Na konečné je restaurace, která ovšem nebyla v provozu (jsme tu hodně mimo sezonu). Udělali jsme si tedy procházku k nedaleké přehradní nádrži (hráz má ve výšce 1991 m n.m, konečná je 1940, takže to není až tak velký výstup, kdyby ovšem pořád nesněžilo, nebyly asi 2 stupně nad nulou a po stezce se nevalily proudy vody z tajícího sněhu. Naštěstí se ukázalo, že oděv, který jsem zvolila (triko,svetr, péřovka a nepromokavý kabát), byl do tohoto počasí vhodný a nebyla mi zima a ani jsem nepromokla. Do odjezdu zpět jsme měli něco přes hodinu, takže malý výlet byl příjemným zpestřením. 

Na zpáteční cestě dokonce tu a tam zasvítilo sluníčko a momentálně jsem ráda, že už sedím v naší chatce s topením. 

Den dvanáctý - Valle de Otal

Probudili jsme se do slunečného ale studeného rána. Dnes je opět etní den. Máme naplánovaný trek do údolí řeky Otal (má to být lehčí tůra). Byla taková zima, že se mi nechtělo vylézt z postele.  Na tůru jsem se raději pořádně oblékla. Ani nevím proč jsem si na poslední chvíli přibalila i zimní punčocháče. Teď jsem byla ráda, že je mám. 

Dnešní tůra měla 20 km a nastoupáno máme přes 500 metrů. Celou cestu svítilo sluníčko, ale teplota byla hlavně díky studenému větru dost nízká. Začátek tůry byl poměrně dramatický, zdolávali jsme přechod přes divokou řeku a část cesty vedla po skále nad řekou, kde byly pro chodce kovová lana na přidržování. Kromě tohoto krkolomného úseku jsme jinak ale šli po prašné silnici. Po vystoupání do 1600 m n.m. se před námi otevřelo údolí jako z pohádky. Jedno z nejkrásnějších míst na naší cestě Pyrenejemi. Tady jsme si na trávě udělali piknik, takový výhled bych u oběda uvítala každý den. Zpátky už jsme šli po cestě pro auta až do kempu a “horolezeckou” etapu jsme tak vynechali.