Na cestě do Španělska
Opět sladká francouzská snídaně, trochu jsem dofala, že angličanka přidá aspoň vajíčka nebo sýr, nic, zase croisanty a marmeláda, aspoň, že byla i pomerančová. Ubytování bylo skvělé. Kolem deváté vyrážíme na asi 250 km dlouhou trasu do prvního stanoviště ve Španělsku.
Na rozdíl od Burgundska, v Lenguedocu nás vinice doprávázejí až na hranice se Španělskem. Asi v polovině cestě se dostáváme k moři a dál už jedeme po pobřeží, klikatou cestou plnou serpentýn, kruhových objezdů a přímořských letovisek. Opět začíná být vedro a navigace ukazuje, že v cíli budeme asi o dvě hodiny dříve, než máme sraz s majitelem bytu. Dohodli jsme se, že někde zastavíme a já už se vidím, jak v některém z městeček popíjím kávu v roztomilé kavárně na nábřeží. O kavárničce si ale mohu jen nechat zdát. Zastavili jsme ”jen” na parkovišti s vyhlídkou. Je tu dokonce stánek s vínem, prodávají ale jen celé lahve, ve Francii prý takhle rozlévané víno prodávat nemohou...? Pak už jedeme až do Llancy, kde máme na další dvě noci ubytování.
Llanca
Llanca je malé přímořské městečko nedaleko francouzských hranic. Celé je ve svahu na skalách tyčících se hned pár metrů od moře. Bydlíme v úplně novém bytovém koplexu, vlastně mám dojem, že ten náš byt je jediný hotový a že kromě nás tu nikdo jiný není, tedy kromě hlídače. Máme nádherný výhled na moře a na město a na střeše bazén. Jak už jsem psala, celé město je ve svahu a náš dočasný domov je hodně ”nahoře”. Příjezd sem byl docela ”dramatický”. Uličky jsou nejen neskutečně příkré, mnohdy nevidíte za horizont (a to má ulice jen pár metrů), ale také zatáčí tak ostře, že to na jedno zatočení volantem ani není možné vytočit. Některé jsou různě jednosměrné a jiné, u kterých byste to nečekali, fungují v obou směrech. Směr měníte při stoupání tak často, že po chvíli už ani netušíte kde jste a kolikrát projíždíte stejným místem, protože navigace to nestíhá. Nicméně jsme to zvládli. Večerní výlet do restaurace v přístavu je tedy i tak trochu průpravou na tůry v Pyrenejích. Tu zmrzlinu večer jsem si opravdu zasložila.
Východ slunce
Den pátý - San Pere de Rodes
Konečně den, kdy nikam necestujeme autem. Alfička zůstává v garáží, ať si to stání pod střechou užije, a my vyrážíme na celodenní výlet ”do hor”. Naplánovala jsem nám cca 20km dlouhou trasu do kláštěra San Pere de Rodes, ten se tyčí na hoře nad námi.
Nejprve jsem došli podél pobřeží po velmi pěkné a udržované stezce, která kopíruje pobřeží, do sousedního města El Port dela Selva. Tady začala ta komplikovanější část dnešní trasy, a sice výstup ke klášteru, který je ve výšce přes 600 m n.m. Samozřejmě jsme měli tu nejleší denní dobu, poledne. Posledních 100 metrů už jsem myslela, že nedám, odpočívala jsem co 5 metrů. Nakonec se ale zadařilo a mohli jsme si prohlédnout zbytky kláštěra zblízka. Ještě byla možnost vystoupat až na vrchol hory, kde jsou trosky zámku, ale to už mi bylo jasné, že bych to nedala a Míra kupodivu ani nenaléhal. Jako alternativu zdolání vrcholu jsme zvolili výstup na nedaleký další kopec pojmenovaný Menhir Santa Elena (podle pozůstatků kostela Stavé Heleny na jeho úpatí, ani se nám nechtělo věřit, že tu před tisíci lety bylo město). Neměla jsem chuť na jídlo, a tak jsme si místo oběda vypili Míra pivo a já citronovou limonádu z automatu na nápoje.
Cesta dolů pro mě byla tradičně utrpením, kamenitá strmá cesta s kamínky, po kterých vám neskutečně kloužou nohy. Byla jsem ráda, když se před námi objevila Llanca. Město nás přivítalo oplocenou zahradou s plotem sestaveným z drátěnek s postelí (odhadem minimáloně 300 metrů plotu).
Večeři jsme si rozhodně zasloužili, Vystoupali jsem 784 výškových metrů, ušli jssme 20,9 km a trvalo nám to něco málo přes 6 hodin. Poměrně se ochladilo. V Andoře sněží, zítra jedeme do Andory.
