Den šestnáctý -Gavarnie

Původně jsme tam ani jet neplánovali. Ale pak jsme to přehodnotili. Zejména, když jsme 20 km od ”nejprofláknutější” turistické destinaci francouzských Pyrenejí. Bylo rozhodnuto, jedeme do Gavarnie. 

Gavarnie je vesnice, za kterou už nic není. Tedy jsou tam hory. Hory, za kterými už je Španělsko, vlastně tam je údolí Bujaruelo, kde jsme bydleli. Stačí jen překonat ty vrcholky ve výšce 3000 m n.m. Je neděle a konečně je i hezké, teplé slunečné počasí. Gavarnie je plná turistů, parkoviště jsou plná, ale naštěstí je jich tu hodně, a tak se nám podaří vcelku slušně zaparkovat. 

Výlet k vodopádům, nejvyšší z nich má přes 400 metrů a je největší v Pyrenejích, má být lehký a průvodce uvádí, že je asi na hodinu a půl. Ze začátku je to skutečně lehčí tůra, nazvala bych to ”děti, psi a starci”, a to až k horské chatě. Horský hotel je dokonce v provozu a nabízí posezení na terase s úchvatnými výhledy na vodopády. Cesta ale vede dál. Dá se dojít až k patě vodopádu. Stezka už je to horší a minimálně psi už sem nesmí. To, že se překonává  horská říčka a sněhové pole, je jen ozvláštnění cesty. Horší je, že celý závěr cesty je po kamenném svahu, kdy máte co dělat, abyste šli nahoru a neklouzali po kamenech zpět. Až k patě vodopádu to nedávám, vzdávám asi 100 metrů před cílem. Míra vystoupá až nahoru a i podle něj to byla ”zkurvená” cesta. Nicméně pro mě nastávají horší chvilky, když se otočím, abych se vydala zpět. Ani jsem si neuvědomila, že svah je tak prudký. Opatrně našlapuji a i tak mi pořád podkluzují nohy, vlastně se divím, že jsem to sešla. Ještě teď se mi při té vzpomínce klepou kolena. Ale stálo to za to. 

Byl to opět skvělý zážitek. Nádherné výhledy, panoramata jako z pohádky a úchvatná příroda. Tohle byla naše poslední pyrenejská tůra. Zítra nás čeká ještě přejezd přes Col de Tourmalet a pak už opustíme Pyreneje.